Květen 2009

Až mi zatrnulo.../ When I got stunned...

29. května 2009 v 17:53 | Veronika Pitrová |  La vie en rose à Paris
Bylo 23:02 včera večer. Ležím v posteli a ještě než vypnu notebook, kliknu na stránku Vodafonu. Odeslat zprávu. Číslo už tam samozřejmě je v paměti té aplikace. Píšu zprávu. Opisuji bezpečnostní kód. Klikám na tlačítko odeslat a v tu chvíli začne můj český telefon vibrovat.

V první chvíli jsem si myslela, že jsem si ty zprávy poslala sama. Několikrát se mi to už povedlo. Tentokrát ale ne.

Otevřu schránku a úžasem skoro přestávám dýchat. Zprávy byly od toho, komu jsem je psala, ale ani v nejmenším nereagovaly na ty moje. Ještě, aby ano, když letěly přímo proti sobě.

Týden jsme spolu nebyly v kontaktu. Ve čtvrtek večer, přesně ve 23:02 jsme si na sebe obě vzpomněly.

Až mi z toho naskočila husí kůže.

Jsem ráda, že vím kam, a hlavně proč se mám vracet...

It was 23:02 yesterday night. I was already in my bed and right before turning off my notebook, I clicked on Vodafone's page to send a free sms. The number of "destinataire" was already there. I was writing the message. I typed the security code and I clicked on "SEND MESSAGE". And right in that moment, my czech mobile started to vibrate.

In the very first moment I just thought and I accidentally used my own number because I already did it several times before. But this time it was not due to my inattention.

I opened the messages and I got completelly stunned! The messages were from MY destinataire but they were not at all reacting on what I just wrote...No wonder, the flew against each other from France to Czech republic.

It's been one week since we were not in contact. And Thursday evening, exactly in 23:02 our minds just got connected. No matter how big distance was between them.

I feel so good to know where, and mainly WHY I have place to come back...

Psaní o ničem.../ Writing about nothing

29. května 2009 v 17:06 | Veronika Pitrová |  La vie en rose à Paris
Nemám ráda psaní o ničem. Nějaké bla bla bla, když se ve skutečnosti nic moc neděje. Nevymlouvám se na to, že nemám čas, ten by asi i byl, ale zkrátka nebyla na psaní blogu nálada.

Ne všechno se dá zveřejnit a některé události posledních dvou týdnů jsou natolik osobní, že je raději napíšu do dopisů, nebo řeknu osobně. Dopisy jsem napsala dva. Každý měl minimálně 8 stránek A4. A hodiny povídání v parku snad ani nespočítám.

Ale už je líp! Čekala jsem na to, až se stane něco, co bude stát za to, abych o tom napsala....

I hate writing about nothing. Some bla bla bla, even if nothing happens. I am not saying that I was so busy, probably I was not. But I just didn't feel that I should write the blog. I did not want to.

No everything can be published and some events from last two week were too much private that I prefered to put them down in lettres or tell them to the person face to face. I wrote two letters. Each of them had more then 8 pages format A4. And I am not able to count the hours I spend talking about my issues.

But everythings seems to be all right again. And I just waited to something special happen that I could write about it...

Vyšla jsem ze cviku.../ I simply forgot how the straight men are...

16. května 2009 v 14:45 | Veronika Pitrová |  La vie en rose à Paris
Zítra je světový den boje proti homofobii, pokud se nepletu...což mě v posledních dnech vede k myšlence, že jsem zapomněla, jací jsou heterosexuální chlapci/muži a jak se s nimi musí zacházet.

Víc jak rok mám totiž pocit, že většina kluků, co je kolem mě, má přítele, což je na jednu stranu ohromná výhoda...být jediná holka mezi partou hezkých a sympatických kluků, no neberte to!

Jenže, a teď to prosím nikdo neberte zle, oni jsou prostě jiní než heterosexuální kluci, spoustu věcí vidí úplně jinak! Díkybohu! A to bude asi ten důvod, proč mi je s nima tak dobře.:-)

Háček je jen v tom, že jsem za tu dobu, co jsem s nimi, nějak vyšla ze cviku, a zapomněla, že kluk heterák když má rýmičku, tak umírá, když ho bolí v krčku, tak musí ležet v posteli a nemůže se ani hnout...a dát mi pusu? No to je hrozná námaha, když je člověk přece na smrt nemocný...

Ale co hlavně, žena přece nemůže mužovu nemoc zlehčovat! To si přeci sama podepisuje ortel!:-)
Už vím, že se musí jen chválit, chválit, uctívat a nekritizovat!:-) Díky Anet, evidentně jsem potřebovala lekci...

PS: Stejně ale přemýšlím, jestli mi s mými gay kamarády není líp...a ve spoustě věcí určitě je.:-)

Tomorrow is the International Day Against Homophobia, if I am not wrong... and that is leading me towards idea, that I nearly forgot, how the straight guys are and how do we have to treat them...

Since more then year, the majority of boys around me are gays, which is very funny on the other hand because I was used to be the only girl with bunch of good-looking guys, which is not bad of course...what girl would refuse to be surrounded by handsome boys?!

BUT, and this is not mean in negative way, they are just different to straight guys, and they see so many things differently! Thank God! And this is the reason why I like them soooo much and why I feel so good in their company!:-)

The only thing is, that by the time I was discovering all the gay clubs in Prague, I nearly forgot that when a straight guy has a cold, he is nearly dead. When he has a sore throat, he has to stay in bad and he can't even move! And to kiss me? It is such a demanding task when he has this serious disease!

Most important is that woman is NOT supposed to minimize man's illness! I know it now, thank you my friend! I really needed this lesson:-). I know now, that straight men need to be praised and praised and not criticized! :-)

PS: Even thought, sometimes I think about if I dont feel better in gay company...and in several cases I certainly do!

Co se děje, že se nic neděje?! / What happens that nothing is happening?!

11. května 2009 v 15:29 | Veronika Pitrová |  La vie en rose à Paris
Omlouvám se všem veleváženým čtenářům mého blogu, jmenovitě pak Kačence Měšťanové a také manželům Hrabaňovým do Čech za dlouhou neaktualizaci blogu! Nemá smysl si sypat popel na hlavu, prostě toho bylo moc a nestíhala jsem...dobře, možná v tom je i něco jiného...někdo jiný...s kým teď trávím většinu času...:-)

I would like to apologize to all dear readers of my blog, namely especially to Katka Mestanova and then to Mr. and Mrs. Hrabanovi from Czech Republic for such a long NO updating of my blog! There is no sense in explaining that I didn't have time...of course I would have had a time if I really wanted to, but in last few weeks I just decided to dedicate my every free moment to one person...:-)

Není to tedy tak, že by se nic nedělo, naopak se toho děje docela dost. Po osmi měsících v Paříži jsem konečně natrefila na Francouze (!!!), který navíc nepochází z Alžíru a ani se nejmenuje Hamid, Amid nebo Mohamed. Takže si užívám pravou romantiku v Paříži a musím říct, že to město hned dostane úplně jinou atmosféru...Večery u Seiny jsou nezapomenutelné...

No-updating of my blog doesn't mean that nothing is happening, in contrary, so many thing are going on at this time! Finally after eight months in Paris I crossed a French man (!!!) who doesn't come from Algeria and whose name is not Hamid, Amid nor Mohamed. So, here you go, I am enjoying the real romantic parisian life and I must say, that the city on Seine if really much more beautiful...and all the evening on the Pont des Arts are just unforgettable...

Na páteční noční inline bruslení po Paříži jezdím pořád...teda teď už spíš "jezdíme".:-)

And I am still going to inlike skating in Paris, on friday nights...just only that now WE are going...:-)

Ještě jednou tedy veliká omluva za spící blog a slibuju, že zkusím dohnat zpoždění a budu vám zásobovat novými články!

So, please, again, forgive me my sleeping blog during last several weeks and I promise to let you know what I did...more new articles are coming soon!

V.P.